Stále platné

Pozemní hokej (staro) nové pojetí tréninku.

Model hokejového rozvoje.

 

Jedná se o teorii od Horsta Weina ( H.W.), který již koncem šedesátých let přišel se změnou stylu koučování zavedením metod, taktik a strategií, které v té době byly neslýchané.

Jeho model se dá bezproblémově aplikovat nejen v pozemním hokeji ale i v ostatních kolektivních sportech. Model hokejového rozvoje je zaměřen na pomoc učitelům a trenérům při plánování a vedení tréninků dětí ve věku od 7 do 14 let. Obsahuje postupnou řadu činností, které vždy berou v úvahu fyzický a duševní stav dětí a které mají za cíl podporovat v průběhu let postupný rozvoj správných technických, taktických a fyzických schopností mladého sportovce.

 

Jaký je současný stav v tréninku dětí?

Trénink a příprava dětí na vrcholný sportovní výkon je prováděna od samého počátku pod jednou myšlenkou – zvítězit a to za každou cenu. Plně potlačujeme osobnost a rozvoj myšlení dětí, děláme z nich ovládané figurky a při tréninku k nim přistupujeme jako k malým dospělým. Místo koncepce odpovídající vývoji se uchylujeme k rané specializaci. Máme sice okamžité výsledky, ale do budoucna více škodíme než prospíváme. Snahou trenérů, funkcionářů a v neposlední řadě i rodičů je touha po okamžitých výsledcích, za které považují jen vítězství. Domníváme se, že stejné cíle mají i děti, dokonce je i svým přístupem v tomto myšlení podporujeme. Tímto počínám zbavujeme děti jejich kreativity a radosti ze hry.

 

Jaký je výsledek našeho počínání?

Děti, které vydrží do vyšších věkových kategorií, se pohybují po hřišti na základě pokynů trenérů ( taktických při standardních situacích, ale i při běžné hře). Vezmeme-li v úvahu, že každá hra vytváří nespočet nepředvídaných herních situací, je nemožné celý proces uřídit z lavičky.

 

Neil Postman, profesor sociologie na University of New York, uvádí ve své známé knize Zánik dětství (1992) , že moderní společnost neumožňuje dětem rozlišovat jejich způsob života od způsobu dospělých. Podle Potsmana je to velmi nebezpečné, když si společnost nevšimne velký rozdíl mezi světem dětí a dospělých. Věří, že děti musí objevovat tajemství života pomalu a krok za krokem, vždy v souladu s jejich duševní fází a s jejich současnými schopnostmi.

Prostředí, ve kterém se dnes děti pohybují a hrají si, utrpělo obrovskou transformací od přírody k „městské džungli“. Tento vývoj vzal dětem šanci učit se od přírody a postupovat podle ní. Vzhledem k tomu, že děti ztratily přirozené prostředí, které ovlivnilo vzdělávání a rozvoj jejich rodičů a prarodičů, měly by mít moderní prostředí pro učení a získávání zkušeností na vlastní pěst, které by nahradilo to dřívější. To je důvod, proč je organizovaný sport ve školách a klubech tak důležitý pro kvalitu života našich dětí.

Náš hokejový (sportovní) svět odráží současnou situaci. Místo toho, aby děti byly schopny vykonávat své konkrétní hry, stejně jako v minulosti, v ulicích nebo jiných přírodních oblastech, rostoucí urbanizace krajiny neumožňuje většině z nich využívání přírodního prostředí, které jejich prarodiče měli na hraní. Kromě toho mladí chlapci a dívky musí udržovat přísné tréninkové metody a soutěže v mnoha klubech a školách. Tyto staromódní metody v žádném případě nerespektují zákony přírody nebo skutečných dětských duševních a fyzických schopností.

Všude jsou děti povinny trénovat a soutěžit jako dospělí, jsou nuceny se přizpůsobit pravidlům původně  určeným pro dospělé. Spěch zapojit talentovanou mládež do hry pro dospělé má často za následek  získání špatných návyků, které později omezují jejich výkonnost v našich starších týmech. Děti by se měly účastnit her, které jsou speciálně určené pro jejich věk, než spěchat do komplexní hry dospělých.

Zkušenost ukazuje, že trenéři mladých hráčů jsou vnímáni pozitivně rodiči a klubovými funkcionáři pouze tehdy, když děti vykazují úspěch nebo vítězství. Ale k dosažení tohoto druhu úspěchu v tradiční soutěži musí trenéři připravovat děti velmi podobným způsobem jako dospělé, s více či méně stejným obsahem a metodami. Mladí hráči jsou v takovém systému povinni soutěžit každý víkend v zápase, kde je úspěch podmíněn především jednou konkrétní dovedností (dlouhá přihrávka) a často destruktivní nebo negativní taktikou. To nutí trenéry, aby se v omezené době tréninků ( obvykle 3 hodiny týdně ) soustředili téměř výhradně na prvky vyhrávající zápasy. Bojí se „ztrácet čas“ ve výchově dětí v počáteční etapě prostřednictvím široké škály pohybových aktivit a situací, vyžadujících řešení. Ale pouze systematickým způsobem mohou být získány koordinační a kondiční schopnosti. A jak všichni dobře víme, jsou nepostradatelné pro další zlepšení výkonnosti mladých hráčů.

Ačkoli se všichni sportovní vědci shodují na tomto vývojovém modelu, pouze pár sportovních federací využívá důležitých doporučení, která udělali tito profesionálové. Namísto kopírování přírody a trpělivého rozvíjení všech potřebných schopností a to prostřednictvím tréninků a soutěží šitých na míru dětských schopností, mnoho trenérů mladých hráčů je stále nutí hrát jako klony dospělých.

Na jak dlouho si můžeme dovolit ignorovat neznalost těchto trenérů a učitelů, aby i nadále bránili přirozenému vývoji příští generace hokejistů?

 

Desatero trenéra pro neustálé zlepšování

  1. Být připraven vzdát se svého předchozího způsobu myšlení
  2. Když učíte, vždy se ptejte, co a jak učíte a co jste dělali doposud
  3. Chcete-li překonat některé slabé stránky a nedostatky hráče nebo týmu, nestačí odhalit a diagnostikovat problémy, musíte hledat jejich kořeny a použít odpovídající opravná opatření
  4. Chcete-li zajistit skvělou výkonnost v příštím zápase, zvažujte a zdokonalujte každou malou složku výkonu, malé detaily mohou dramaticky změnit okolnosti
  5. Zlepšujte krok za krokem
  6. 100% řešení je obtížné nalézt
  7. Rozdíl mezi dobrým výkonem a excelentním je v trochu větším úsilí
  8. Nejlepší přípravou na zítřek je dělání optimální práce dnes, konečné vítězství se odvíjí od celé řady malých, každodenních úspěchů
  9. Protože nikdo z nás neví tolik jako my všichni, práce v týmu zajišťuje lepší výsledky
  10. Proces neustálého zlepšování se nikdy nekončí.

 

Desatero pro výuku efektivnosti

  1. Získání správných návyků
  2. Konfrontace hráčů s problémy, které jsou v rámci jejich možností
  3. Pomozte hráči naučit se rozpoznat výsledky každé hry hned po ukončení akce
  4. Učte je novým aspektům hry, v rámci těch parametrů, které jsou již známy
  5. Nácvik jednotlivých prvků ze situací spojujte s podnětem a reakcí
  6. Přezkoumejte a často opakujte nácvik
  7. Střídejte cvičení a hry
  8. Promíchejte průběh obsahu tréninku
  9. Motivujte své hráče
  10. Stimulujte jak tělo, tak i celou mysl

 

 

Čas na změnu:

Při rozhodování o tom, jaká přesná role by dětem měla být přidělena, musí trenéři zvažovat fyzické a emocionální potřeby mládeže. Musí také pochopit fáze vývoje, aby věděli, v jakém věku jsou děti připraveny pro konkrétní aktivity. Tím, že trenér toto vše zvažuje, může následně zajistit nestresující, zábavný a efektivní hokejový program.

Spíše než se držet běžných hokejových programů, které se zaměřují na nácvik různých dovedností, má moderní trenér učit děti pochopit všechny aspekty hry. Příliš mnoho cvičení zabije vrozený potenciál mladých hráčů! V průběhu času mohou trenéři pečlivě a postupně rozvíjet důležité schopnosti, včetně vnímání, analýzy herních situací a správného rozhodování ve stresujících podmínkách.

Přesto trenér nemůže podpořit tyto vlastnosti sám pouze pomocí slovního pokynu. Pokud trenéři neustále používají slovních pokynů, stávají se hlavními herci v divadle koučování a tím se podílí na potlačení či dokonce zabití aktivní účasti hráčů. Zmocňovat se aktivně hráčů škodí účinné výuce hráče. Na druhou stranu, při zapojení hráče, je trenér nutí, aby mysleli, sbírali informace, organizovali shromážděné informace a přicházeli k závěrům, k vyhodnocování a posuzování, představovali si, vymýšleli a vytvářeli nové pohyby nebo jejich kombinace. V „Poutavém koučování“ John Whitmore napsal, že žák si pamatuje jen 19% toho, co jej učitel učil asi před třemi měsíci prostřednictvím vyprávění, zatímco si může vyvolat 32% toho, co bylo předvedeno a vysvětleno.Přesto v případech, kdy byla žákům poskytnuta příležitost k jejich vlastnímu generování informací, ale s pomocí učitele, bylo zapamatováno plných 65% informací.

To je důvod, proč by hokejový hráči měli mít možnost aktivně se podílet na tréninku a procesu učení, rozvíjet je jako kompletní sportovce, kteří se nakonec mohou stát nezávislí na častých instrukcích trenérů. Učení probíhá nejlépe, když trenér je schopen přenést rozhodování na žáky.

 

Umožněte dětem více řídit:

Kreativita může být považována za jednu z důležitých duševních činností lidské bytosti. Bohužel, jen málo trenérů ví, jak podnítit tuto možnost u svých hráčů. Učební styly a rigidní metody, které můžeme vidět na většině hokejových hřišť, vedou obvykle více k zaškrcení než ke stimulaci schopností hráčské fantazie, kreativity a inovací.

Během tréninku, místo toho, aby malé děti měly dostatek příležitostí ke kultivaci jejich vrozeného potenciálu, mají trenéři tendenci ovládat všechno, nejspíše ze strachu, že ztratí kontrolu situace, když by přenesli kontrolu (řešení) situace na hráče.

Cílem trenéra by měla být snaha zajistit, aby hráči přemýšleli, namísto, aby přemýšlel za ně. Dát hráči řešení „pamatuj si“ by mělo být nahrazeno předložením problémů jim na míru, které pak oni musí řešit na vlastní pěst.

 

Stimulace myšlení hráčů:

Pro rozvoj aktivního zapojení hráčů do vzdělávacího procesu musí trenér ovládat dovednost kladení otázek. Nejúčinnější otázky jsou otevřené , ty které vyžadují popisné odpovědi. Na rozdíl od uzavřených otázek s možnou odpovědí „ano“ , „ne“, které zavírají dveře ke zkoumání dalších detailů podrobněji. To je důvod, proč by se trenéři měli soustředit na formulaci otevřených otázek, těch, které začínají slovy, která se snaží kvantifikovat nebo shromažďovat fakta: co, kdy, kolik nebo jak mnoho. Pomocí systematického dotazování hráčů trenérem, tito pak samostatně generují informace. Díky inteligentním otázkám si mnoho hráčů uvědomí problémy, kterých si nikdy nevšimli. Hráči mají myslet, zkoumat, rozhodovat a hodnotit, dokud nenajdou řešení problémů předložených trenérem. Naopak, když trenér instruuje, nebo jen říká hráči, co má dělat v určitých momentech nebo situacích hry, u hráče nedochází ke stimulaci žádných aktivních duševních procesů.

 

je čas na změny stávajících postupů koučování a zastavit praxi, aby byly děti podrobovány cvičením a hrám, které jsou příliš složité, které neodpovídají jejich psychickému a fyzickému vývoji. pomocí přizpůsobení hokejové hry, aby se vešla do těla a mysli mladých hráčů, rozvíjejí  pak trenéři úspěšné hokejové programy a tím i šťastné, talentované mladé hráče.

 

Mnohé z metod, které byly po desetiletí základní součástí vyučovacího procesu v hokejovém světě, jsou nyní každodenními překážkami, které brzdí rozvoj tvůrčího potenciálu každého dítěte.

Hokej 11 proti 11 po  mnoho let dusil dynamický vývoj mladých hokejistů. Již před 30 lety byl v Indii nahrazen jiným typem soutěže, který byl ušit na míru pro děti mladší než 13 let.

Hry jako minihokej ( 3 na 3 na 4 branky ) pro děti ve věku 8-9 let, hokej 5 proti 5 pro děti do 10 let, hokej 6 proti 6 pro děti 11-12 let a hokej 8 proti 8 pro děti ve věku 13 let s postupným zvětšováním hracího prostoru ( minihokej 23x23m, hokej 8 proti 8  ¾ velkého hřiště ) nabízejí odpovídající rámec, co do prostoru a počtu hráčů, pro děti k vyjádření jejich kreativity a inspirace ve zdravějším prostředí, které neobsahuje požadavky na stres ze hry 11 proti 11 s pravidly orientovanými na dospělé. Často je hra 11 proti 11 stále i dnes používána jako preferovaná tréninková metoda pro přípravu na víkendový zápas. Měla by být nahrazena atraktivnějšími a z hlediska učení účinnějšími zjednodušenými hrami, které používají méně hráčů. Ve „velké hře“ na regulérním hřišti je mladý hráč obvykle odsouzen, aby se stal pasivním, velmi zřídka se účastnícím ve hrách, kde by mohl představit své kreativní schopnosti. Soutěž s menším počtem hráčů ve zmenšeném prostoru stimuluje tvořivost.

 

Poté co malé děti nastoupí do školy je hlavně stimulována levá hemisféra jejich mozku, kde jsou umístěny logické myšlení, počítání s čísly a slovní vyjádření. Vývoj tvořivého potenciálu však potřebuje systematickou stimulaci pravé hemisféry mozku. To je důvod, proč ve škole, stejně jako v hokejovém tréninku více než kdy jindy jsou vyžadovány „otevřené úkoly“. Tyto otevřené úkoly vyžadují od mladých lidí, aby byli kreativní a hledali nejlepší řešení daného problému. Tak dlouho, jako bude levá hemisféra mozku převažovat ve školní třídě, stejně jako v hokejovém tréninku, tak dlouho budeme vychovávat méně kreativní hokejisty.

Místo toho, aby byl kouč hlavní postavou v procesu výuky a nácviku, měl by často přenést odpovědnost na jeho mladé žáky a ptát se jich prostřednictvím systematického dotazování na řešení většiny situací, které se objevily. Opravdový mistr ve výuce nikdy nedává odpovědi na problémy, ale pomáhá svým žákům hledat a objevovat je na vlastní pěst, vést je ke správným výsledkům.

 

 

Shrnutí modelu hokejového rozvoje:

 

Činnosti v tomto modelu jsou navrženy v 5 úrovních:

Úroveň 1:        Hry pro základní dovednosti a způsobilosti – od 7 let věku

Úroveň 2:        Hry pro minihokej – od 8 let věku

Úroveň 3:        Hry pro hokej 5 proti 5 a 6 proti 6 – od 10 let věku

Úroveň 4:        Hry pro hokej 8 proti 8 – od 12 let věku

Úroveň 5:        Hry pro hokej 11 proti 11 – od 14 let věku

 

 

 

Pro všechny úrovně platí:

  1. Přerušení rutiny běžného trénování.
  2. Představují vzájemný a nepřetržitý proces mezi schopnostmi a dovednostmi a jejich správným použitím ve více či méně složité hře. Pokud je kterákoli důležitá součást schopností hrát dobře opomíjena v procesu výuky a tréninku, bude to mít dopad na hráčův výkon.
  3. Jsou podobné tomu, co hra vyžaduje od hráče.
  4. Jsou založeny na systematickém objevování vždy složitějších základních herních situací, stanovených k dosažení předem určených cílů.
  5. Jsou snadno pochopitelné, aplikovatelné a přizpůsobivé.
  6. Mají flexibilní pravidla, která mohou být snadno přizpůsobena stávajícím podmínkám ve školách a klubech.
  7. Rozvíjejí od lehkého k těžšímu a od jednoduchého ke složitějšímu.
  8. Umožní každému intenzivní účast v procesu výuky a tréninku, aniž by zanedbával své právo na rozvoj svých schopností představivosti, kreativity a fantazie.
  9. Kromě toho, že jde o pestrou, atraktivní a bohatou zábavu, učí a posiluje základní principy hry.
  10. Postupně zlepšuje technické, taktické a psycho-fyzické schopnosti.
  11. Upevňuje schopnost hrát ve stresových situacích ( hrát dobře přesto, že jsou pod tlakem nebo unavené ).
  12. Díky jeho zjednodušení a opakovanému výskytu v různých kontextech umožňují hráči získat sebedůvěru a zkušenosti, aniž by neustále přijímal pokyny trenérů.
  13. Procvičuje a stimuluje mladé hokejisty s trenérem, který zasahuje pouze, pokud hráč není schopen najít své řešení předloženého problému.
  14. Podporuje soutěživého ducha mladého hráče.
  15. Vytváří mladé sportovce jako myslící hráče a ne jako osoby, které provádějí dovednosti.

 

Většina článku je převzata z překladu Vladimíra Poludvorného (únor 2013) z knihy Horsta Weina „The key to Better hockey“ doporučenou Mezinárodní hokejovou federací (FIH).

 

 

Z vlastních zkušeností:

Několik slov k aplikaci tohoto modelu do tréninkového a herního procesu.

Není to jednoduchá věc. I já jsem vyrůstal a v počáteční fázi zahájení tréninků vycházel ze starých metod koučování. Je daleko lehčí, říct hráči, kam se má postavit, kam naběhnout a kdy vystřelit, než ho systémem otázek k těmto činnostem dovést. Náročnější je i příprava na tréninkovou jednotku (TJ), kde mimo samotnou náplň je třeba si vždy ujasnit co a jak chceme formou otázek řešit. Nelze totiž v průběhu tréninku ( hlavně u mládeže ) každou akci zastavovat a otázkami děti směrovat do správného řešení. V případě, že takto budeme postupovat jistě dětem hru znechutíme a záplavou otázek jim uděláme v hlavě ještě větší zmatek. Tak jako plánujeme pestrost tréninku, tak musíme řešit i pestrost zkoumání hry.

Několik příkladů.

Když chceme dosáhnout toho , aby se nehrálo „kde je míček, tam jsou všichni“, v takovém případě můžeme klasickou hru 3 na 3 zpestřit  „papírovým pravidlem“. To znamená, že hráči vědí, že jsou-li všichni tři vedle sebe jsou tak těžcí, že se propadnou papírovou podlahou – zapíská se s doplňkovou otázkou na jednoho z nejvzdálenějších hráčů – „kde je v tomto případě jeho výhodnější postavení a proč?“

Další příklad -  střídající hráče pověřit sledováním hry a po ukončení nebo přerušení hry se ptát co na uvedené akci bylo pozitivní nebo negativní, jak by tuto situaci řešili oni a proč. Stejně se můžeme ptát i samotných hrajících hráčů.

Znovu ale zdůrazňuji – kreativita nespočívá v záplavě otázek.

Hru nezastavujeme jen v případě, že nejsme spokojeni, nebo chceme-li dojít k našemu řešení, ale též, když se hráčům něco podaří. Nezapomínejme, že pochvala je též důležitý podnět k radosti a zlepšování se v samotné hře.

Důležitá vlastnost dětí, pro rozvoj kreativity, je jejich přirozená soutěživost. Omezme suchý trénink ( např. vedení míčku kolem hřiště ) na procvičení této techniky a nahraďme jej formou soutěže mezi jednotlivci a družstvy.

Chceme-li děti naučit přesnosti přihrávky, udělejme časově omezenou soutěž mezi dvojicemi nebo trojicemi v počtu přihrávek.

Při nácviku na kličku se nebojme hrát 1 na 1, přidáme-li na jednu stranu ještě jednoho hráče 2 na 1 můžeme vedle kličky učit i přihrávku a pohyb po hřišti ve volném prostoru.

Variant při hře 3 na 3 a čtyři branky je mnoho a varianty můžeme měnit i v průběhu hry

( rozlišovacím dresem měnit branky jednotlivých týmů, přidávat a ubírat na jednu nebo druhou stranu hráče – tím regulujeme i velký brankový rozdíl ( dle H.W. by neměl být větší než tři góly). Tuto regulaci můžeme uplatňovat i při turnajích.

Zapomeňme  na pokyny – jdi tam ! , nahraj ! , vystřel ! ….. a nahraďme je ponecháním řešení situace na samotných hráčích s naším přiměřeným zásahem –„bylo toto postavení správné, nebo bys příště zvolil lepší? A jaké?“ ( např. obsazený hráč čekající na přihrávku) , „co je rychlejší – míček nebo nohy? a co je  lepší udělat příště?“ ( místo přihrávky do volného prostoru na spoluhráče, vedení míčku až k hráči )……………

 

Jan Stündl – trenér oddílu pozemního hokeje SKUP Olomouc

Archiv aktuality